Ve starověkém Řecku vzniká první velká kultura historicky známé Evropy. Architektura, sochařství a literatura, ale i věda a filozofie ovlivnily evropskou kulturu na několik dalších tisíciletí. Řecká věda a umění slouží po staletí jako vzor a předloha, k níž se Evropa opakovaně vrací - středověk, renesance, klasicismus.
Jako písmo využili Řekové fénickou abecedu, kterou si přizpůsobili. V literatuře dochází k úplnému rozdělení základních žánrů - existuje vedle sebe lyrika, epika, drama i řečnictví, které se pak dále rozdělují na další literární druhy.
Vznikla z písní doprovázených strunným nástrojem, lyrou, odtud název lyrika.
(2. pol. 6. století př. Kristem)
Pocházel z maloasijského města Tea, které jako voják bránil proti Peršanům. Po jeho pádu se dostal na ostrov Samos, kde se stal dvorním básníkem tamějšího tyrana Polykrata. Po jeho svržení pobýval v Athénách, kde byl velmi populární osobou. Podle pověsti se v pětaosmdesáti letech udusil zrnkem vína.
Začínal jako autor básní burcujících k boji proti Peršanům. Známější je však jeho pozdější tvorba, plná klidu a životní pohody. Je autorem uhlazených milostných básní a zejména básní pijáckých. Ty se staly natolik populárními, že našly desítky napodobitelů. Mluví se proto o anakreonské poezii.
Nuž hola, číši hochu!
Sem s ní, bych dlouhým douškem
se napil! Deset číšek
vlij vody, pět jen vína:
jak jindy - bez zpupnosti
rej bakchický chci slavit!
Nuž zanechme již pitky,
kde řev a hluk se snoubí,
jak Skythové to činí:
my vína upíjejme
a pějme krásné písně!
Míčem nachovým hází sem
po mně, zase mě vybízí
Erós kadeří zlatých k hrám
s dívkou v střevíčcích pestrých.
Té však - z hrdého Lesbu je! -
té se nelíbí kštice má
- vždyť je sivá - a po jiném
v touze otvírá ústa!
(7. - 6. století př. Kristem)
Aristokratická básnířka z ostrova Lesbu. Brzy byla rodinou provdána a měla dceru Kleidu, které věnovala několik básní. Pro svoje politické názory musela žít několik let ve vyhnanství, patrně na Sicílii. Její dům Museion (dům Můz) byl střediskem mladých šlechtičen.
Sapfiny verše jsou ženským vyjádřením řeckého ideálu kalokagathie. Zaměřují se na duševní i tělesnou krásu. Tyto verše jsou silně osobní, vyjadřují lásku, žárlivost, stesk i smutek z neopětované lásky. Vzbuzují údiv svojí erotickou otevřeností. Právě podle této básnířky získala své jméno lesbická láska.
Afrodito na zdobném trůně, věčná,
Dcero Dia, předoucí lsti, prosím,
nepokořuj trudy a útrapami,
paní, mé srdce!
Sem přijď jakos jindy už vyslyšela
hlas mé prosby znějící k tobě z dálky,
vystrojila zlatý svůj vůz a přišla
z otcova domu.
Krásní, rychlí vezli tě opeřenci.
Mžikem byli u cíle. Ty, ó božská,
mělas úsměv na tváři nesmrtelné,
a ty ses mě tázala, co mě bolí,
cože tě volám,
po čem opět vášnivým srdcem toužím,
co bych ráda. Koho má Peitho zase
přivést tvému přátelství? Kdo ti, Sapfo,
působí bolest?
Prchá-li ti, brzy tě stíhat bude,
nechce-li tvých darů, však dávat bude,
a když nemiluje, však rychle vzplane,
třebas i nechtíc.
Nesmrtelným zdá se mi roven bohům
onen muž, jenž naproti tobě sedí
tváří v tvář a naslouchá zblízka tvému
sladkému hlasu,
i jak zní tvůj lahodný smích. To všechno
zmatkem naplní vždy mé srdce v prsou.
Jak jen vzhlédnu nakrátko k tobě, slůvko
nevyjde z úst mých.
Jazyk se mi podlomí, jemný oheň
pot se po mně rozlévá, mrazivé chvění
jímá celou bytost, jsem trávy bledší-
málo jenom schází, bych, Agallido,
mrtvou se zdála!
Ale všechno nutno je snést!
Ústně tradované mýty. Bohové řídí dění na Zemi a svými vlastnostmi a chováním se naprosto neodlišují od člověka. Jsou stejně svéhlaví, svárliví i zamilovaní jako lidé. K nejznámějším patří mýtus o Prometheovi, posledním z Titánů, nebo mýtus o Argonautech hledajících zlaté rouno.
Tyto mýty využili ve svých dílech i první autoři hrdinských eposů.
(Konec 8. a začátek 7. století př. Kr.)
Stejně jako Homér užívá řecký hexametr. Zanechal po sobě řadu skladeb v obdobném duchu jako jsou Homérovy eposy. Dnes z nich známe jen zlomky.
Teprve dvě pozdější díla se nám dochovala téměř kompletní. Je to Theogoniá - Zrození bohů a Erga kai hémerai - Práce a dny.
Hésiodův otec pocházel z maloasijského města Kýmé, ale hledal obživu ve středním Řecku, v Boiótii. Po smrti rodičů ho bratr pomocí podplaceného soudního úředníka připravil o dědictví, ale Hésiodos nakonec svoji při vyhrál. Zemřel podle tradice násilnou smrtí pro podezření z cizoložnictví.
Hésiodův otec pocházel z maloasijského města Kýmé, ale hledal obživu ve středním Řecku, v Boiótii. Po smrti rodičů ho bratr pomocí podplaceného soudního úředníka připravil o dědictví, ale Hésiodos nakonec svoji při vyhrál. Zemřel podle tradice násilnou smrtí pro podezření z cizoložnictví.
Do jisté míry doplnění Homéra, či spíše polemika s ním. Hésiodos se jeho chaotickému světu bohů pokouší dát systém a řád. Využívá k tomu příbuzenské vztahy mezi jednotlivými bohy. Jedná se o dílo stojící na samém konci mýtického vysvětlování světa.
Velmi volně uspořádané dílo. Zahrnuje nejstarší mýty, rady hospodářům o práci na poli i hádanky a přísloví. Zde ho zřejmě inspiroval spor s bratrem Perseem a následná práce na rodinném majetku.
(2. pol. 9. stol. - začátek 8. stol.)
Podle starořecké tradice slepý aoid (pěvec). O jeho životě kolují pouze neprokazatelné zkazky a anekdoty. Už ve starověku se dohadovalo sedm řeckých měst o to, které z nich je skutečným Homérovým rodištěm. Podle obdobně nedoložených zpráv zemřel, protože nemohl rozluštit hádanku, kterou mu dali na ostrově Naxu.
Ve skutečnosti se narodil ve Smyrně a plastičnost jeho popisů svědčí proti domněnce, že byl slepý. Živil se zřejmě v aristokratických kruzích. Jsou mu připisovány dva rozsáhlé eposy - Ilias a Odyssea, ale dnes se většina odborníků domnívá, že jejich autorem zřejmě není stejný básník.
Protože šlo o epiku tradovanou ústně objevují se zde opakovaně stejné obraty, i celé stejné veršové pasáže, které měly ulehčit pěvcově paměti.
Starověký hrdinský epos o válce mezi Řeky a Trójany. Nezachycuje celých deset let války o Troju (Ilion), ale pouze jejích posledních čtyřicet dnů. Podává tedy obraz sporu Agamemnona s Achillem o otrokyni přináležející ke kořisti a Achilleův hněv. Končí smrtí obou nejstatečnějších bojovníků - Achillea a Hektora a následující lstí ithackého krále Odyssea, která Řekům umožní Tróju dobýt.
O událostech předchozích deseti let se dozvídáme z četných odboček a rozhovorů. V celém ději vystupují bohové, rozdělení na dvě části, kteří pomáhají jedné nebo druhé straně.
O hněvu Achilleově, tak zhoubném, nám zpívej, ó Múzo!
Hněv ten tisíce běd a strastí způsobil Řekům,
mnoho statečných duší těch hrdinů do Hádu seslal,
mrtvoly jejich však psům a dravcům napospas chystal
za kořist k bohatým hodům - tak dála se Diova vůle
od té doby, co v hádce se rozešel s Agamemnonem,
vrchním vůdcem všech vojsk, syn Péleův, Achilleus božský.
Kterýpak z bohů je přiměl k té rozmíšce, sváru a k půtkám?
Létin a Diův syn. Ten rozhněván na krále vznítil
v táboře nákazu zlou. Lid válečný napořád hynul
za to, že kněze Chrýsa syn Átreův zneuctil. Přišel
s nesmírným výkupným kněz ten až k rychlým achájským lodím,
aby si vykoupil dceru; i Foiba, Přesného střelce,
vínek na zlatém žezle měl v ruce a horoucně prosil
všechny achájské muže a především oba dva syny
Átreovy - byl jeden i druhý vůdcem svých mužstev.
"Bratři a ostatní též, vy Achájci v důkladné zbroji,
kéž vám dopřejí bozi, co sídlí v olympských domech,
vyvrátit trójské město a šťastně se navrátit domů:
pusťte však milou mou dceru a přijměte výkupné za ni,
Foiba, Diova syna, vždy Přesného střelce, se bojte!"
Tehdy Achájci všichni hned najevo dali svůj souhlas,
božího kněze mít v úctě a nádherné výkupné přijmout,
toliko Agamemnón to nelibě nesl v svém srdci,
se zlou propouštěl kněze a přidával důraznou hrozbu:
"Ať já tě u dutých lodí už podruhé nestihnu, starče,
buď že bys nyní tu meškal neb později zase bys přišel,
sic ti pak nebude na nic tvůj božský vínek a žezlo!
Nevydám tuhletu dívku! To spíše ji zastihne stáří
v Argu v paláci našem, tak daleko z vlasti, kde bude
při práci obcházet stav a se mnou sdílet i lůžko.
Táhni a nedráždi mě, ať odtud se ve zdraví vrátíš!"
Starověký hrdinský epos navazující na Illiadu. Král Odysseus se vrací na Ithaku za svou manželkou Penelopou. Zasloužil si svým trójským koněm nepřízeň části bohů, a proto jeho návrat od Tróje domů trvá deset let, během nichž zažívá desítky dobrodružství - se Sirénami, jednookým obrem Kyklopem, s kouzelnicí Kirké,….
Nakonec se vrátí domů, se svým synem Telemachem pobije nápadníky své ženy a chopí se vlády.
Tradice o něm vypráví, že byl nesmírně ošklivým a němým otrokem. Díky bohům se mu vrátila řeč a pro jeho inteligenci si ho koupil filozof Xanthos z ostrova Samos. Právě proto, aby Ezop upozornil na jeho chyby a zároveň nebyl potrestán bitím, vymyslel žánr bajky. Díky své moudrosti získal Ezop od občanů ostrova Samos svobodu a vstoupil do služeb perského krále Lykurga. Při návštěvě Delf byl křivě obviněn z krádeže a přinucen skočit ze skály.
Krátký epický žánr, veršovaný nebo prozaický, v němž zvířata mají lidské vlastnosti a jednají jako lidé. Závěr bajky je tvořen mravním ponaučením.
Když viděla hladová liška, jak z révy pnoucí se po stromě visí hrozny, chtěla se k nim dostat ale nebylo to možné. Šla tedy nenasycena pryč a pro sebe si povídala: "Beztak jsou kyselé." Tak i mezi lidmi někteří, když nejsou schopni dosáhnout úspěchu, svádějí vinu na okolnosti.
Vlk spatřil beránka pijícího z potoka a chtěl ho pod nějakou záminkou sníst. Proto se postavil nad ním a obviňoval ho, že mu kalí vodu a nedovoluje mu, aby se napil. Když se beránek bránil, že se dotýká vody jen špičkami svých pysků a není možné, aby kalil vodu proti proudu, řekl vlk, že loni nadával jeho otci. Beránek se bránil, že ještě nebyl na světě, ale vlk ho stejně sežral.
Bajka ukazuje, že kdo si usmyslil křivdit, u toho ani spravedlivá obhajoba nemá naději na úspěch.
Ve starověkém Řecku dochází k prvním pokusů o vysvětlení nám známého světa pomocí rozumu, nikoliv pomocí mýtu. K největším filozofům patří Sokrates, Platon a Aristoteles.
(427 -347 př. n. l. )
Autor dialogů, rozhovorů na filozofická témata, jejichž hlavním hrdinou je Platonův učitel Sokrates. Svoji teorii poznání vyložil v metafoře o jeskyni. Podle této teorie jsme schopni poznávat jen odraz skutečnosti. Skutečnost samou (svět idejí) se tak snažíme alespoň napodobovat, a touto nápodobou (mimesis) vzniká umění.
(384 - 322 p. n. l.)
Platonův žák, učitel Alexandra Makedonského. Aristoteles naopak tvrdí, že idea je obsažena v každém předmětu. Vytvořil základní teorii tragédie. Tvrdí, že musí existovat jednota místa, času a děje.
(484 - 430 p. n. l.)
Autor pojednání o řecko - perských válkách, nazýván také otcem dějepisu. Thukydides (460 - 400 př. Kristem) Nejlepší řecký historik, autor dějin peloponéských válek, ve kterých bojoval.
Vzniká z náboženských oslav boha Dionýsia. Tyto oslavy se konaly dvakrát ročně - podzimní byly veselé a v průvodu byly neseny odznaky mužnosti - komos. Z nevázaných zpěvů, které si vyměňoval chór a herec, se vyvinula komedie.
Jarní slavnosti byly pochmurné a ze zpěvů chóru v kozlích maskách - tragos- vznikla tragedie.
Původně se hry odehrávaly na volných prostranstvích města, později se přenesly do půlkruhových amfiteátrů s dokonalou akustikou. Herci směli být pouze muži, ženy neměly zpočátku přístup ani do hlediště. Hrálo se v konvenčně označených maskách před symbolickými kulisami. Herci byli od doby Sofoklovy tři, chór byl dvanácti nebo patnáctičlenný. Hry byly doprovázeny hudbou flétny.
Dodržuje se jednota místa času a děje, o ostatních událostech se dovídáme díky chóru nebo z úst poslů či účastníků hry.
(525 - 456 př. Kr.)
Zavedl na scénu druhého herce a umožnil tak vznik dialogu.
Třídílná tragédie vycházející z homérské tradice. Hlavní hrdina Orestés je synem velitele řecké armády před Trójou, Agamemnona. Ten je po návratu domů zákeřně zabit vlastní ženou - Oresteovou matkou. Orestes vykoná pomstu a zabije ji, ale Erínye, bohyně pomsty, ho pronásledují za vraždu vlastní matky. Nakonec je díky bohyni Athéně omilostněn.
(496 - 406 př. Kr.)
Autor osudových tragédií. Jeho hrdinové jsou svázáni svým osudem, kterému nemohou uniknout, třebaže se o to sebevíc snaží. Zápletky her jsou složitější, protože Sofokles omezil zpěvy sboru a umístil na scénu třetího herce.
Zřejmě nejdokonalejší příklad osudového dramatu, kde se všichni účastníci snaží svůj osud změnit a přesto, nebo právě proto, jej naplní.
Sofokles rozvinul spor o to, zda je nutné poslouchat zákony i v případě, že jsou špatné a odporují božským zákonům ve svědomí člověka.
Autor tragedií se složitými dějovými zápletkami, které někdy musel řešit zásahem bohů (deus ex machina).
Oresteova sestra, která mu pomůže zabít matku, aby společně pomstili otcovu smrt. Obdobné téma viny a trestu jako u Aischyla je pojato z pohledu ženy.
Také v tomto dramatu je hrdinkou žena - žena zrazená a nelítostně se mstící.
(445 - 380 př. Kristem)
Autor komedií. Ve svých hrách se vysmívá lidské hlouposti, omezeným politikům a válce. Jeho hry totiž vznikají v době peloponéské války Athéňanů a Sparťanů.
Hrdinkou je žena, která už nechce ztrácet své milované ve válce, a tak po dobu války s ostatními ženami odpírá plnit manželské povinnosti a donutí muže uzavřít mír.
V Řecku nesmírně důležitý žánr. Veškeré společenské a politické dění se odehrávalo na veřejných fórech, kde bylo nutno ostatní přesvědčit svým proslovem. Na základě řečnického utkání odpůrců rozhodovaly soudy, byly zadávány státní zakázky i voleni vojevůdci nebo politici.
Vznikl celý studijní obor - rétorika, která se řečnickými projevy zabývala. Učitelům rétoriky se říkalo sofisté.
První veřejné řeči přednesl k soudu, kde bojoval o své dědictví. Soud zcela prohrál, protože mluvil tiše, šišlal a stále se hrbil. Několik let strávil denním tréninkem na břehu moře a stal se nejslavnějším řeckým řečníkem.
Velmi ostré politické řeči k Athéňanům, které chtěl přesvědčit o nutnosti boje proti makedonskému králi Filipovi, otci Alexandra Velikého. Byl úspěšný, ale po porážce Athén byl zabit.
Dnes za filipiku považujeme každou útočnou , vášnivou řeč.