Koexistence literatury staroslověnské a latinské
Po rozpadu Velké Moravy pod náporem Maďarů se část staroslověnských kněží obrací do Čech. Je jim určen Sázavský klášter a tady pokračuje staroslověnské písemnictví.
Většina české církve však už vychází z německé tradice a přidržuje se latiny. Po celé desáté století a počátek století jedenáctého tak vedle sebe existují a vzájemně se ovlivňují dvě jazykově odlišné literatury. Nejlépe je to vidět na legendách věnovaných prvnímu českému světci - sv. Václavovi.
Svatováclavské legendy
1. staroslověnská legenda - Život sv. Václava
Nejstarší dochovaná svatováclavská legenda. Je krátká, napsaná prózou a neobsahuje téměř žádné zázraky. Vznikla v Sázavském klášteře.
2. staroslověnská legenda
Čerpá ze starších legend, popis zázraků dosahuje téměř třetiny textu.
Kristiánova legenda - Život a umučení sv. Václava a jeho babičky, sv. Ludmily
Latinsky psaná legenda. Její autorství není bezpečně prokázáno, zdá se, že autorem mohl být mladší bratr vládnoucího Přemyslovce, Boleslava II, který ji napsal na přání svého strýce, sv. Vojtěcha. Pro nás je tato kronika významná svým historickým prologem, který je nejstarším historickým svědectvím o českých zemích.