Nejstarší dochované, česky psané památky pocházejí z přelomu 13. a 14. století. Autory jsou šlechtici, což svědčí o vzrůstu vzdělanosti v této vrstvě i u nás.
Nejstarší česky psaná, veršovaná kronika. Zachycuje historii českého národa od stavby babylonské věže po rok 1310 - zvolení Jana Lucemburského českým králem.
Autorem je neznámý střední šlechtic - kárá panstvo za způsob života, který se odchyluje od tradice, ale nezná se k sedlákům. Jméno získala kronika až v 17. století, omylem barokního historika Tomáše Pěšiny z Čechorodu. Předtím se jí říkalo jen boleslavská kronika. Omyl se však v názvu vžil a používá se dodnes.
Silně se projevuje autorův nacionalismus a nenávist k Němcům, daná neutěšenými poměry v království v době po vymření Přemyslovců.
Česky psaný veršovaný hrdinský epos. Vznikl zřejmě v době posledních Přemyslovců nebo za Jana Lucemburského. Autorem je zřejmě vyšší šlechtic. Svědčí o tom nechuť k "chlapům" ( = měšťanům a sedlákům) a také znalost dvorského prostředí za Přemysla Otakara II. Dílo s vysokou uměleckou úrovní.
Autor vyšel z latinské předlohy Gualtra de Castillion, jehož Alexandreidu napodobovala celá Evropa. Provedl však značné změny. Alexandr je zde prototypem dokonalého křesťanského rytíře a jeho vzorem je evidentně Přemysl Otokar II., král železný a zlatý. Tomu odpovídá způsob vedení boje, popis dvora i česká jména v Alexandrově družině.
Z celé rozsáhlé skladby se dochovalo 4000 veršů, tedy necelá polovina, srovnáme-li podání obou Alexandreis.