V Itálii se renesance projevuje už začátkem 14. století, ve zbytku Evropy potom se zpožděním v prvních desetiletích 15. století. Konec renesance se vymezuje nástupem baroka na počátku třicetileté války, tedy počátkem 17. století. V českých zemích se renesance téměř neprosadila a i humanismus se vlivem husitských válek objevuje později, tedy koncem 15. století, za vlády Jiřího z Poděbrad a Jagellonců.
Jméno získala renesance z francouzského renaissance = znovuzrození, obnovení. Název se tedy vztahuje k novému typu kultury, která se vrací k antické římské a řecké vzdělanosti jako svému vzoru. Středověk je odmítán jako barbarský a kulturně bezcenný věk a antická inspirace se projevuje ve všech druzích umění.
Mění se také filosofie a celkový pohled lidí na svět okolo nich. Předmětem lidského zájmu přestává být Bůh, ale stává se jím člověk. Zvyšuje se lidské sebevědomí a vědomí lidské individuality. Proto, když nemluvíme o umění, užíváme spíše termínu humanismus ( z lat. humanus = lidský). K nejvýznamnějším evropským humanistům patří Erasmus Rotterdamský , Nicolo Machiavelli , Thomas More. Jazykem evropského humanismu je vytříbená latina.
Technickým vynálezem, který změnil evropskou kultura na staletí, je knihtisk.Hned po jeho objevu, tedy kolem roku 1440, se zlevňuje a mnohonásobí knižní produkce. Objev mohučského mistra Johanesse Gutenberga prudce změnil přístup k informacím.
Rozvoj prožívá v tomto období také přírodověda, zvláště astronomie a fyzika. Heliocentrická soustava Mikoláše Koperníka převrátila tradiční vidění vesmíru. Nikoliv Bohem vyvolená Země, ale Slunce je středem vesmíru. Tato teorie je brzy prohloubena Galileo Galileim a také dvěma astronomy, kteří působí na pražském dvoře Rudolfa II., Tycho de Brahem a Johannem Keplerem.
Stejně rychle jako se mění představy o vesmíru, se mění i poznání našeho světa. Dálkové plavby španělských, portugalských a později anglických mořeplavců rozšiřují dosud známý svět o nové země i kontinenty. Kryštof Kolumbus, Vasco de Gama nebo Magalhaens přinášejí svým pánům obrovské koloniální panství a bohatství.
Výtvarné umění a architektura objevují perspektivu. Zejména v Itálii a později v Nizozemí se objevují desítky skvělých malířů a sochařů. Vedle tradičních křesťanských motivů se objevují náměty z antické mytologie a podobizny. To logicky dokládá návrat k antice a větší důraz na individualitu člověka. Právě v malířském prostředí se rodí koncepce harmonické renesanční osobnosti s mnoha talenty a rozsáhlou šíří vzdělání. Díla Leonarda da Vinci, Michelangela Buonarroti, Raffaela Santi, Donatella nebo Bruneleschiho jsou základními pojmy všech učebnic umění.
Odklon od středověké zbožnosti , silné zesvětštění církevních institucí a individualizace umění vyvolali pochopitelně i negativní reakci. Nejprve se objevují pokusy o vnitřní reformu katolické církve (František z Assisi). Přes poměrně velký úspěch těchto snah zůstává katolická církev ve špatném stavu. Začíná reformace. Ta vede k rozbití jednoty církve a vzniku nových křesťanských náboženství. Podle učení Martina Luthera vzniká luteránství, podle Jeana Kalvina kalvinismus. Protože tyto církve vznikly jako protest proti chování katolické hierarchie, mluvíme o nich jako o protestantských. Pro svůj návrat k textu Bible bývají nazývány také evangelické.