Italská města 13. století prožívají rychlý ekonomický rozvoj, který umožňuje jejich politickou samostatnost. Benátky, Milán a zvláště Řím a Florencie se stávají sebevědomými státy se samostatnou zahraniční a vojenskou politikou. K tomu však potřebují vzdělané úředníky a politiky. Vznikají proto nové univerzity a akademie s vysokou úrovní. V univerzitním prostředí se objevuje myšlenka sjednocené Itálie, která by navázala na velikost Římské říše. A to je vlastní začátek renesance.
V umění se toto myšlenkové klima projevuje s malým zpožděním na přelomu 13. a 14. století. Vrcholu pak dosahuje o sto let později v obrazech Leonardových, Raffaelových a sochách Michelangelových. V literatuře je naopak vrcholem už století čtrnácté, které přináší trojici florentských renesančních autorů.
(1265 - 1321)
Narodil se ve florentské šlechtické rodině. Ve svých osmnácti letech potkal Beatrici Portinari, do níž se zamiloval. Tato nenaplněná láska ovlivnila celé jeho dílo, přestože Beatrice brzy zemřela jako manželka jiného muže a sám Dante se oženil a se svou ženou měl alespoň tři děti. Aktivně se účastnil politického boje svého rodného města. Byl dokonce po krátký čas členem kollegia Priorů, která řídila město. Po porážce své strany byl odsouzen k smrti a donucen uprchnout do vyhnanství. Po celý život neztrácel naději na návrat. Zemřel však v Ravenně po devatenáctiletém vyhnanství.
Začínal jako básník latinsky psané milostné poezie tzv. sladkého nového stylu (dolce stil nuovo). Tato poezie vychází z provencálské středověké milostné poezie. Své vrcholné dílo však píše už jako vyhnanec a vytváří první renesanční literární památku.
Rozsáhlá, italsky napsaná básnická skladba. Skládá se ze tří částí - Peklo, Očistec, Ráj. Každá část má třiatřicet zpěvů složených z trojverší - tercín. S úvodním zpěvem jich tak obsahuje sto.
Děj je jednoduchý. Básník se v polovině svého života ocitne v lese, kde ho ohrožují tři šelmy, které symbolizují hříchy pýchy, smyslnosti a hrabivosti. Objevuje se zde duch římského básníka Vergilia, který na žádost Beatrice provede Danta podsvětím. Provází ho peklem a očistcem, do ráje jako pohan nesmí. Zde se však Danta ujímá samotná Beatrice, která ho vyvede zpět na zem.
V pekle a očistci se můžeme setkat i se dvěma českými králi - Přemyslem Otakarem II. a Václavem II. , kteří zde pykají za to, že nepomohli Dantově rozdělené a bojující Itálii.
Božská komedie bývá označována za první renesanční literární dílo. Námět putování hříšníka podsvětím je sice ještě středověký, ale silná kritičnost autora a jeho sebevědomí, s nímž uděluje tresty konkrétním osobám, je jednoznačně renesanční. Autor se zde staví na místo Boha a sám subjektivně rozhoduje o pekelných trestech i rajských odměnách. Také hlavní hrdinka, Beatrice, je renesanční postavou. Ve středověku by básníka nedoprovázela mrtvá milenka, ale Ježíš nebo sv. Augustin.
"Velebáseň Dantova je inspirována strašným utrpením z toho, jak pomoci sobě a s tím celému světu, jak zachránit duši svou a s ní duši celého křesťanstva. Boj o spásu vlastní duše i o spásu všeho křesťanstva je sám střed Božské komedie."
(1304 - 1374)
Petrarcův otec byl vypovězen z Florencie ve stejné době jako Dante. Rodina žila ve francouzském Avignonu, kde v té době sídlil papežský dvůr. Zde se Petrarca setkal s Laurou, do které se zamiloval. Stejně jako u Danta šlo o ideální lásku k nedostupné ženě. V Avignonu a při studiu v Bologni se Petrarca nadchl ideálem Římské říše a po celý zbytek života usiloval o její obnovu. Z tohoto důvodu vedl rozsáhlou korespondenci s Karlem IV. a také asi navštívil Prahu.
Petrarcova milostná poezie si získala obrovskou oblibu už za jeho života. Byl na římském kapitolu dekorován vavřínovým věncem jako nejlepší žijící básník - poeta laureatus
Obsahuje básně věnované Lauře, kterým dal novou nezvyklou formu - formu sonetu. V Čechách je proto tato básnická sbírka často vydávána pod názvem Sonety Lauře. Na rozdíl od Dantovy Beatrice je Laura živější, rozmarná, často odmítavá a svéhlavá. Zvláště její odmítání vypravěče zraňuje a působí mu bolest, kterou musí vyzpívat svojí poezií.
- Lyrická báseň o čtrnácti verších. Ty jsou rozděleny do dvou čtyřverší a dvou trojverší. (4 + 4 + 3 + 3) První dvě strofy vyjadřují protiklad, obě trojverší pak usmiřující syntézu.
(1313 - 1375)
Velký ctitel Dantův (Napsal první jeho životopis), přítel Petrarcův, zakladatel renesanční prózy. Narodil se v Paříži jako nemanželský syn florentského kupce. Ve Florencii také prožil mládí, později žil v Neapoli. Po vášnivém milostném románku s dcerou neapolského krále se musel vrátit do Florencie. Tehdy už byl poměrně uznávaným básníkem a také asi už pracoval na svém největším díle - Dekameronu.
Rámcová novela, která v sobě zahrnuje sto příběhů. Z Florencie uteče před morem v roce 1348 deset mladých lidí, sedm žen a tři muži. Usídlí se na venkovském zámečku a aby jim rychleji utekl čas, vypravuje každý z nich každý večer jeden příběh, podle pořadí, které určuje královna večera. Jednotlivé příběhy jsou nejčastěji milostné a humorné. Každý večer je zakončen hudbou a tancem.
Pro obsah některých novel měl Dekameron od počátku problémy s cenzurou a katolickou církví, která ho označila za dílo podněcující nemravnost.
- Obsahuje několik samostatných příběhů, které jsou vzájemně spojeny do jediného celku. Tomuto spojovacímu příběhu, do něhož jsou vloženy ostatní, říkáme rámec.