( 1431 - po r. 1463 )
Přijal jméno svého příbuzného, protože otce nikdy nepoznal. Díky podpoře strýce Villona vystudoval Sorbonnu a dostal se mezi vysoce postavenou společnost. Zároveň však udržuje styky s podsvětím, účastní se několika loupeží a nakonec ve rvačce o jakousi Isabelu zabije kněze. Musí prchnout z Paříže a skrývat se na venkově. Po dvou letech je omilostněn, vrací se do Paříže, ale brzy se zaplete do rvačky a loupeže a je odsouzen k smrti. Díky vlivu svých přátel je omilostněn a odchází z Paříže. O dalších osudech tohoto rváče, zloděje, vraha a zároveň geniálního básníka nevíme nic.
Pro svůj způsob života a tragický životní pocit bývá nazýván prvním prokletým básníkem.
Obě tyto básnické sbírky vznikají během pobytu ve vězení, kde Villon čeká na smrt. Vytvořil zde nový básnický útvar - francouzskou (villonskou) baladu.
Ve svých básních se vyznává ze svého zkaženého života a svých hříchů. Omlouvá se bídou, která "z lidí vlky činí". Současně vzpomíná na své známé, ironicky glosuje jejich životy a lehce přechází od patosu k jadrnému humoru. Právě konkrétnost postav a jejich osudů vyděluje Villonovu poezii ze středověké tradice a dává mu renesanční podobu.
- má tři stejně dlouhé strofy spojené stejným rýmem. Čtvrtou strofu tvoří kratší poslání, jehož poslední verš je současně posledním veršem všech strof a vytváří tak refrén balady.
Toť k závěti Epilogus:
Chudák už dotrpěl Villon
Jděte mu lidi na funus,
až uslyšíte zvonit zvon.
Váš oděv nachový měj tón.
lásky se mučedníkem stal,
jak na své varle přisáh on,
než se světem se rozžehnal,
.
.
Žil jako štvanec, byl to hnus:
láska naň podnikala hon,
i musel se dát na poklus,
a odsud až po Roussillon
křovisko není ani strom,
kde by byl rukáv nenechal
a kazajku či pantalon,
než se světem se rozžehnal
.
.
Hadříčku zbyl mu sotva kus
když smrt si přicházela proň
a zakusil i horších hrůz
byl zdrán jak od trní či spon
- věřte, já nejsem fanfaron-
to osten lásky tak ho zdral
i vydal ještě lásky ston,
než se světem se rozžehnal
A když už nadcházel mu skon,
co myslíte, že udělal?
Máz burgundského vyzunk on,
než se světem se rozžehnal.
Kdo pomůže, kdo pomůže mi z vás,
Zachraňte mne vy aspoň, přátelé!
Jsem v jámě, sám, ne v louce sedmikrás,
Jsem zcela v tmě, v té šachtě zbahnělé,
Bůh seslal strach a Štěstí svízelné.
Teď holky sem i hoši zelenáči,
Tanečníci, co podle noty skáčí,
Hned samý smích, hned samá poklona,
Hlas rolničky a ostrý jazyk dračí-
Necháte tu chudáčka Villona?
Zpěváčkové, co namáháte hlas,
co z tance máte tváře zardělé
a bez groše jste zpití pod obraz,
kdo zatřeštit si smíte vesele -
Moc váháte! Mně smrt tu ustele!
Sem, pisálku, co pero veršem smáčí,
až zdechnu tu, máš maso na pekáči?
Jsem v čiré tmě, už spadla opona,
obehnali mě zdí, až je to k pláči -
necháte tu chudáčka Villona?
Jen pojďte sem, ať vidíte jak zhas,
vy bez desátku panstvo zbujnělé,
vy svobodní, ten i ten břichopas,
Co vládne mu jen Bůh a andělé.
Půst úterky mi zkrouh i neděle,
že zuby mám jak háky k pohrabáči -
To po chlebu a ne snad po koláči.
A vodou mučí mě dle zákona,
spím bez pryčny, jen holá zem mi stačí -
necháte tu chudáčka Villona?
Tak zvaní princové, ať starší, mladší,
Přimluvte se ať král dát milost ráčí,
Spusťte se sem, než Villon dokoná.
Jen vepři jste, když jeden nohu vláčí,
Od něho pryč se celé stádo tlačí.
Necháte tu chudáčka Villona?
Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě,kde mám svou domovinu
ač blízko krbu, zimnici přec mám
nahý jak červ, oděn jak prelát sám
směji se v pláči,doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.
Jen to mi nesporné, co plné stínů,
kde světlý den, tam sotva znám,
kde průzračnost, tam výkladem se minu,
svou znalost vděčím náhlým náhodám,
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám,
dím dobrý večer, jitro-li se skví,
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán,
mám vše, co chci - nic, na čem srdce lpí-
srdečně přijat každým odmítán.
K věcem, jichž neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám,
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu,
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám,
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a labuť černá je jak havran, dí,
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží,
mně jedno jsem-li šalbě ve psí dán,
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.
Ó kníže, každý, kdo to čte, nechť ví,
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
jsem stranický, jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
srdečně přijat, každým odmítán.
Villon je v rukou soudního dvora: krkavec nebude poslouchati ptáčka! Sire, byl by to opravdu zlý skutek, pověsit ty písaříčky: básníci přece nejsou z tohoto světa: nechte je žít jejich podivným životem, nechte je, ať mrznou, ať mají hlad, nechte je běhat, milovat a zpívat: všechny ty děti jsou bohaté, vždyť mají duši plnou rýmů, které se smějí a pláčou a které rozesmívají a rozplakávají nás. Nechte je žít: Bůh žehná všem milosrdným a svět žehná básníkům.
( 1483 - 1533 )
Syn chinonského advokáta. Jako mladík vstoupil do františkánského kláštera, později přešel k benediktýnům. Brzy však jako světský kněz odchází studovat na univerzity v Paříži a Montpellieru. Zde se stává lékařem a současně si přivydělává vydáváním zábavných knih pro měšťanské publikum. Po několika letech vstupuje do služeb pařížského biskupa jako jeho lékař a sekretář.
V Lyonu vydává anonymní kroniku o obru Gargantuovi, který slouží králi Artušovi a kouzelníku Merlinovi. Tady asi také začal psát, prý pro pobavení svých nemocných, svůj román. Jméno hlavní postavy si vypůjčil z oné anonymní kroniky a dalších patnáct let pracoval na vlastním díle, které přesto zůstalo nedokončeno.
Čtyřdílný satirický román. Typické renesanční dílo zesměšňující církev, scholastickou vzdělanost univerzit i celou tehdejší společnost. Má formu kronikářských zápisů.
Děj začíná předčasným narozením obra Gargantuy poté, co se jeho matka přejedla drštěk. Jeho otec Grand Gousier se stará o jeho výchovu a nakonec ho posílá do Paříže. Tam Gargantua brzy pochopí nesmyslnost scholastické logiky a brilantně ji zesměšňuje. Musí se však vrátit domů, protože je jeho otec napaden nepřáteli. Ctižádostivý soused se svými velikášskými plány na dobytí Evropy nápadně připomíná Karla V. Gargantua ho pochopitelně na hlavu porazí. Jako svou odměnu si od otce vyžádá panství, ve kterém založí klášter Theleme. V něm platí jediné nařízení - Dělej si, co chceš!
V druhé části románu se Gargantuovi narodí syn Pantagruel. Také on absolvuje velmi netradiční výchovu v Paříži a ještě překonává otcovy "hrdinské" skutky. Podobně také absolvuje válečné tažení.
Třetí kniha se zabývá výhodami a nevýhodami manželství, které chce uzavřít Pantagruelův přítel. Aby byl problém vyřešen, je třeba podniknout cestu do Indie, kterou popisuje závěrečná kniha.
Celý román je napsán jadrnou lidovou francouzštinou, objevují se také vulgarismy. Jeho význam byl proto dlouhou dobu podceňován. Zejména latinsky píšící humanisté ho brali jen jako zábavné čtivo bez větší hodnoty. Teprve pozdější doba vysoko vyzvedla Rabelaisův humor a ironii i jeho praktickou životní filosofii.
Pro svůj originální lidový jazyk byl román přeložen do češtiny až na počátku 20. století.